Začarovanej kruh SOU(citu)ZENÍ

Byli jsme zrovna na cestě domů autem, když se holčička chtěla neplánovaně zastavit ještě na hřiště. Hladoví a nevybaveni svačinou jsme skočili do Billy. Ač tohle neděláme často, zlákalo nás čerstvý pečivo, plechovky sladkýho ledovýho kafe a holčička si vybrala růžovej donut. Ok, výjimečně si dáme takovouhle sváču místo klasickýho chia pudinku, že jo, haha :).

 

Vyjdeme ven z Billy a míříme na hřiště. Holčička si to vykračuje a vesele si pochutnává na svým prvním donutu v životě :). Míjíme dvě sportovkyně, který nás sjedou pohledem a beží dál.

 

Tyjo, třeba si myslí, že se takhle stravujeme pravidelně - probleskne mi hlavou. Anebo se jim líbí, jak se holčička roztomile láduje svým růžovým koblížkem. Kdo ví? 

 

Napadá mě, jak snadno si v hlavě dokážeme vytvořit obraz o lidech, který vidíme pár vteřin. Skoro až automaticky nám hlavou běží předsudky, domněnky a soudy. A vůbec nejlíp to jde nám ženám. A ještě o něco málo se v tom zlepšíme ve chvíli, kdy se nám narodí dítě :).

 

Snadno se pak stane, že místo, abychom soucítily, soudíme. Jsem přesvědčená, že si to neseme z naší vlastní výchovy, která byla většinou hodně orientovaná na výkon, hodnocení a porovnávání se. Nikdo s náma nikdy nesoucítil (nebo alespoň ne v těch těžších chvílích). A my teď chceme být lepší. Potřebujeme se ujišťovat, že jsme lepší. Když vidíme, že někdo selhává, plácáme se po zádech, že to zrovna nejsme my. Neuplyne ani pár hodin a jsme to my. A pozoruje nás zase někdo jinej, kdo se plácá po zádech, že to zrovna není on. Začarovanej kruh. Jak se z něho dostat ven?

 

O týden později jsem byla s holčičkou v herničce a byla tam maminka se stejně starou dcerou. Už potřebovala jít domů a láskyplně a trpělivě přesvědčovala svou holčičku, že už je čas. Snažila se o to poměrně dlouho. Holčička to odmítala, bojkotovala a ignorovala ji a já přímo viděla, jak mamince prudce narůstá její míra frustrace. Pak holčičce dala přes zadek, hodila ji přes rameno a odešly. Proč to píšu?

 

Byla to totiž úplně první situace, ve který se mi podařilo doopravdy nesoudit. Nesnažila jsem se totiž vžít do její situace (protože bych si hned řekla, že JÁ bych to vyřešila jinak), ale vžila jsem konkrétně do tý maminky. Na vlastní kůži jsem najednou cítila tu její frustraci, bezmoc a zoufalství. Nacítila jsem se na to, že nedokáže v tu chvilku jednat “líp” a že třeba ani neví, jak to “líp” vypadá. A najednou tam byl.

 

Soucit. To je totiž přesně to, co potřebujeme místo posuzování a hodnocení, jestli někdo dělá něco dobře nebo špatně. Soucit potřebuje naše okolí, soucit potřebujeme my od našeho okolí a nutně ho potřebují i naše děti. Aby pak jednou taky uměly soucítit. Jedině takhle totiž vystoupíme z toho začarovanýho kruhu. 

 

Včera měla holčička svůj první extra dlouhej a extra velkej záchvat vzteku mezi lidma na ulici. Procházela kolem nás starší paní se psem, chvíli se na mě dívala, jak tam se železnou trpělivostí stojím u holčičky a soucítím s ní. Pak se ke mně obrátila a říká: “Já vás tak obdivuju.”

 

Poděkuju a říkám si - sakra jo, jsem skvělá. My všechny jsme skvělý. A je úplně jedno, že během toho procesu jednou zařveš PŘESTAŇ UŽ. V těhlech chvílích totiž vystupuješ ze svýho začarovanýho kruhu. Každá máme ten kruh svůj a je jinej, než ostatních. Kéž bychom v tom byly všechny spolu a ne proti sobě :).

 

Autor: Tereza Chadimová, IG @velkyholkynebreci 

 

 

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení