Stačí být vzorem, říkali

Je ráno a s holčičkou jdeme snídat. Sedáme si ke stolu, holčička začíná jíst a já do ruky automaticky beru mobil, abych vyřídila nějaký zprávy. Vtom se zastavuju a říkám si: ty jo, fakt chci, aby holčička vnímala mobil jako běžnýho společníka při jídle? Holka, zkus se místo toho normálně vědomě najíst - tak jako to dělá tvoje dítě, říkám si. Pokládám telefon a v tichosti spolu jíme. 

Zamýšlím se nad tím, jak vlastně málo k výchově stačí. Zrcadlový neurony dětí pracují na plný obrátky, děti nás napodobují a dělají všechno, co u nás vidí. Přebírají od nás všechny (zlo)zvyky. Jak teda vychovat “dobrýho” člověka? Být sám dobrým člověkem. Docela jednoduchý, že? Často to je ale ta nejtěžší věc na světě :).  

Podle mě společnost očekává, že “dobrý” člověk nejde moc proti proudu, bez problému se začlení do systému, nedělá často chyby, bouřlivě neprojevuje svoje emoce, neříká ne, pro ostatní by se rozdal a zkrátka toho pro sebe nechce moc, protože není sobec, že jo. Vnímám tam taky určitej tlak na dokonalost. 

My doma nechceme, aby holčička byla “dobrý” člověk z pohledu společnosti. Chceme, aby byla tou nejlepší verzí sama sebe. A tak se prvně my snažíme bejt tou nejlepší verzí sami sebe. Jdeme proti proudu, snažíme se hledat cesty mimo klasickej systém, děláme chyby, učíme se projevovat všechny svoje emoce a pracovat s nima, říkáme ne, chceme pro sebe úplně všechno a vůbec nejsme dokonalí. 

V tom každodenním životě a v těch nejobyčejnějších situacích je ale vzorem spíš holčička pro nás. Učí nás bejt tady a teď a vědomě prožívat nejen jídlo, ale i činnosti jako je vaření a úklid. Když hodně brečí a křičí, provedu ji tou emocí, ale zamyslím se nad tím, že mi třeba říká, že i mně by se hodilo si pobrečet nebo zakřičet. Tím, když dělá naprostej opak toho, co od ní chci, mi dává najevo, že na ni zrovna nejsem vůbec napojená a dává mi příležitost to změnit. 

Děti jsou naše malý zrcadla a je normální, že nás občas skoro až vyděsí, co v tom zrcadle vidíme. Vidíme v něm naše vnitřní dítě - sami sebe - a teď, když křičí/kope/bouchá nebo se válí po zemi, máme šanci mu dát přesně to, co jsme tehdy my jako děti potřebovaly, ale ne vždy dostaly. Pochopení. Přijetí. Náruč.

A to je podle mě na výchově to nejtěžší. Dost často víme, co by potřebovalo naše (vnitřní) dítě, ale zrovna mu to nejsme schopni dát, protože nemáme zdroje nebo proto, že ty starý vzorce jsou v nás tak sakra hluboko. A tak uděláme chybu. 

Poučme se z ní a udělejme z ní další důležitej vzor pro dítě: chyba je kámoš a prostředek k sebereflexi. Chyba není zlo, který je nutný úplně vyeliminovat. Bez chyb totiž není možný (vy)růst.  

Při odpoledním uspávání říkám holčičce: “Dneska jsem od rána pěkně vysírala, nevím proč. Promiň, zkusím to svoje rozpoložení odpoledne změnit.”

A holčička říká: “Odpuštěno.” :)

 

Autor: Tereza Chadimová, IG @velkyholkynebreci 

 

 



Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení