Zkreslené mateřství

Madlo kočárku svírá perfektně upravená máma. V uších má sluchátka, z nichž jí pravděpodobně hraje nějaký inspirativní podcast, v ruce drží kelímek s kávou. Má krásné lněné šaty a boty na podpatku… A nebo je sladěná ve sportovním oblečení a šla si zrovna i s miminkem zaběhat do parku. Později si možná sedne na zahrádku své oblíbené kavárny, dá si něco dobrého a začte se do knížky, zatímco její miminko spokojeně oddechuje v opodál zaparkovaném kočárku…

Jestli už máte děti, pak je vám jasné, že tohle není realita. Ani vzdálená. Spousta z nás má ale před porodem jen velmi nejasnou představu o tom, jak to celé bude „potom“ probíhat. A není se čemu divit. Dokud se na děti, potažmo mateřství přímo nezaměříme, máme tendenci vidět jen to, co jsem popsala na začátku. Vidíme mámy, které sedí ve všední den dopoledne v kavárně, vidíme mámy, které si jdou zaběhat do parku, vidíme mámy, které se s kávou v ruce prochází parkem… a říkáme si, jak musí být to mateřství skvělé! Tolik volného času! Co už ale většinou nevidíme, je všechno to okolo. Že si možná ta máma, která sedí v deset hodin dopoledne v kavárně, dopřává svůj jediný hrnek kávy po probdělé a prokojené noci, po dvou hodinách, ve kterých se snažila sebe a miminko vypravit na cestu do pět minut vzdáleného podniku. Že možná ta máma, která si šla s dítětem v kočárku zaběhat, vstávala v pět ráno a běh je jediný nástroj, jak může svoje neklidné miminko uspat. Že si možná ta se sluchátkama se procházející maminka přeje jen jedinou věc – jít se domů vyspat, jenže její miminko spí pouze v jedoucím kočárku. A co už vůbec nevidíme, jsou všechny ty mámy, který se těšily na to, jak budou přesně takhle vozit svoje děti v kočárcích, a ony tam pak neúnavně pláčou, a spokojené jsou jen v šátku nebo v náručí, případně u prsa.

Přestali jsme vídat realitu v mnoha ohledech a o mateřství to platí dvojnásob. Nevíme, jak to pravé mateřství vypadá, dokud to samy nezažijeme. Nevíme, na co se vlastně připravit, co čekat, a možná právě proto, jak zkreslenou představu o mateřství máme, jsme tím vším pak tolik zaskočené. A to je podle mě strašná škoda. Protože kdybychom neměli tak velká očekávání, která jsou daná právě tím, jak se ve společnosti mateřství vykresluje, dokázali bychom si tu úžasnou a výjimečnou cestu ve své nové roli užít. Bez ohledu na to, co si myslíme, že se od nás očekává, bez ohledu na to, co si o nás myslí ostatní. Dokázali bychom se možná už od začátku lépe naladit na svoje miminko a víc než rady a představy ostatních vnímat to, co chce a potřebuje. Dokázali bychom si to možná užít, i bez návštěvy kaváren, i bez miminka spícího tři hodiny ve stojícím kočárku. Dokázali bychom možná mít větší nadhled, žít v přítomném okamžiku a užívat si to, co je tady a teď, to, co trvá tak strašně krátkou dobu a už nikdy to nebude stejné. Vůni novorozeňátka. Ty malé, hebké nožky. Teplé tělíčko spící na našem břiše. První vědomé pohledy. První úsměvy. Pevné sevření drobné ručky. Všechno to, na co pak celý život s nostalgií vzpomínáme, ale co si leckdy nedokážeme užít v oněch momentech, kdy máme pocit, že bychom měli dělat něco jiného, abychom naplnili představu dokonalé mámy.

 

Autor: Ester Bezděk, IG @esterbezdek

Zpět do obchodu