Respektující výchova jako životní styl aneb Děti vítány

Nedávno mi přišel dotaz, co to vlastně je - ta respektující výchova.

“Snažím se to praktikovat, ale nedaří se nám to. To naše dítě nás prostě neposlouchá.”

“Respektující výchova není prostředek k tomu, jak donutit dítě k poslušnosti. Je to životní styl.” Odpovídám a zamyslím se, že u nás už dávno jde o něco víc, než jen o výchovu. 

Jde o to, že se spolu učíme mluvit laskavě a s respektem.

Že se nehodnotíme a nesoudíme.

Že se nesnažíme toho druhýho předělat k obrazu svýmu, měnit ho, manipulovat a nutit k něčemu, co sám nechce.

Že si nasloucháme a bereme v potaz naše potřeby.

Že děláme chyby a omlouváme se.

Zkrátka, že se (navzájem) poznáváme a poznáváme i svoje hranice.

A čím víc se známe, tím víc se máme rádi.

Je úplně jedno, jestli je teď řeč o partnerovi nebo o dítěti, že jo? Jsou oba totiž na stejný úrovni - vedle sebe.

Respektující výchova (nebo životní styl) pro mě znamená respektování určitý fáze, ve který se ten druhej, se kterým jsem v interakci, nachází. Ať už to je třeba blbá nálada Vojty, život v nevědomosti našich příbuzných, tradiční postoje k výchově naší širší rodiny… a nebo fáze vývoje mozku, ve který se zrovna nachází naše holčička.

Nedávno jsem holčičce řekla, že bych chtěla zkusit vynechat ranní pohádku v televizi, protože jedeme na výlet a bude hodně koukat v autě. Souhlasila s úplným klidem a ještě si šla sama vymyslet hru, což v zásadě nikdy nedělá. Když jsem si pak k ní sedla se snídaní, abych jí podržela panenku, kterou chtěla oblíknout, podívala se na tu mojí snídani a řekla:

“Já počkám, až dojíš.”

Jo, tohle prosim bylo jednoho dne naše ráno. Po extra dlouhý době. Době, kdy jsem chodila ven na holčičky spánek s nosítkem, pod kterým jsem měla pyžamo a neměla jsem ani vyčištěný zuby, natož make-up. Kdy jsem poslouchala křik a pláč od božího rána. Kdy holčička nedokázala počkat ani vteřinu a jít o samotě na záchod pro mě neexistovalo. Nedokázala prostě vidět naše potřeby. Protože byla (a pořád ještě je) prostě malinká. Teď už je ale vidět občas dokáže - těch dnů, kdy vůbec ne, je pořád míň a míň.

 Bylo by krásný, kdyby to tak “snadno” šlo už napořád, že jo? Kdyby dítě jednoho dne uvidělo potřeby svejch rodičů a dokázalo je vidět už navždy. Kdyby spolupracovalo, ochotně přijímalo nabízený alternativy, hrálo si samo, když se nám to zrovna hodí a nechalo nás V KLIDU se najíst. A spolu s tím taky respektovalo SVOJE potřeby, nejen potřeby ostatních.

Až na to, že to takhle nefunguje. Nedokážeme to často ani my dospělí. Výchova (i život) je proces a proces je nelineární vývoj. Dva kroky dopředu a jeden krok zpátky. A tohle je přesně to, co se v našem společnym životě učim respektovat. 

A ještě jsem tady nezmínila emoce! Respektovat autentický prožívání holčiččinejch emocí je pro mě asi nejtěžší zkouškou mateřství. Zkouškou, ve který už často uspěju a někdy vůbec.

A proč v tý zkoušce chci bejt pořád úspěšnější?

Protože mi někdy připadá, že jsou v našem světě vítány jen děti, který tiše skládají puzzle, staví věže z kostek, sedí u stolu a v klidu jí, poslouchají svoje rodiče a hlavně… bouřlivě neprojevujou žádný svoje emoce. Tak nějak věřím tomu, že my tohle můžeme změnit. Tak, aby jednou byly děti (a z nich později dospělí) přijímány a vítány v našem světě se vším, co k nim patří :-)

 

Autor: Tereza Chadimová, IG @velkyholkynebreci 

 

 

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení